„Bohužel letos nemohu říci, že bychom se z toho všichni nepodělali,“ musel jsem nejapným a dvojsmyslným žertíkem otevřít čtvrteční večírek s předáváním diplomů. Benátecké soustředění mládeže našeho oddílu poznamenal nešťastný incident, kdy po nevydařeném guláši strávilo celé více než třicetičlenné osazenstvo jeden den v křečích a ve frontě na toaletu.

Vše ostatní už se ale povedlo, jak mělo: čtyři tréninkové skupiny o osmi hráčích absolvovaly náročný program a vypořádaly se s ním se ctí: odtrénováno bylo šestatřicet hodin badmintonové i atletické přípravy, zapracovali jsme na kondici, pohybu po kurtu, práci s raketou, technice úderů a částečně i na taktice. A k tomu jsme strávili příjemný týden v pohostinném CR Project Badminton Centre – „hale u internátu“, přežili nepřízeň počasí, dobyli se do zamčené zahrady a překonali všechny další překážky.





Podobně jako loni jsem po osmihodinové „pracovní směně“ na kurtech benátecké tělocvičny stěží rozeznal obličeje svých spolupracovníků, o hráčích ani nemluvě – letos jsem se ale mohl spolehnout vedle tradiční obrovské porce organizátorské a trenérské práce Romči Čechové i Zuzky Kvíčalové na ochotu a pomoc dalších: Kačky Kykalové a Jany Havlákové, které sice nemohly hrát, zato ale chystaly svědomitě atletické i večerní programy pro děti, Verči Řasové, která se vyřádila především na dětské diskotéce, plzeňského řidiče Adama Čechury, který bedlivě sledoval stav pitné vody, a dalších, kteří tu větší tu menší měrou přiložili ruku k dílu. Díky patří opět také Petru Martincovi a benáteckému oddílu za vřelé přijetí a zajištění náhradníků, byť to bylo doopravdy na poslední chvíli, a malou zmínku zaslouží i firma Yonex – tradiční sponzor našich originálních triček (těště se na podrobný „making of“ článek).

Přípravy, které Benátkám 2010 předcházely, byly nebývale hektické. Mnohem později než loni jsme kupovali míče, doslova za pět minut dvanáct jsme dolaďovali návrh obrázku na červenobílá trička a teprve necelý týden před zahájením je vyzvedávali z firmy Termoprint. Tréninkového programu se to ale nedotklo – dopředu byl pečlivě připraven a sledoval jednoznačné cíle: naučit naše mladé hráče pestré hře, rozšířit rejstřík jejich úderů a doslova a do písmene naplnit heslo „raketa je tvůj kamarád“. A vedle toho, rozhodně ne v neposlední řadě, tak trochu „tnout do živého“ a potrápit je na kondičních trénincích.

Zahájili jsme ještě ve značně nekompletním počtu v sobotu krátce po obědě s mírným zpožděním testy kondiční připravenosti. V osmi disciplínách (sprint, delší běh, hod badmintonovým míčkem, skok do dálky z místa, shyby, leh-sedy, výskok, hloubka předklonu) si nejlépe vedl suverénně Michal Bathory, na druhé místo se mezi plzeňské kluky vtěsnal Honza Řasa (k našemu velkému potěšení) a na čtvrté pozici za Adamem Čechurou skončil první z benáteckých náhradníků Kuba Tichý – hned si tak založil na diplom za železnou kondičku. Tradičně se objevily i některé překvapivé výkony, mezi nimi zejména neuvěřitelných osm shybů, které s úsměvem na tváři na žebřinách vystřihla Terezka Millková a zahanbila tak většinu ostatních soutěžících. Tradičně více než dvě třetiny testovaných neudělaly ani jeden shyb, což je poněkud… ostudné…

Večer se do hry poprvé vložila naše nová organizátorská posila Kačka, když připravila dětem prima noční bojovku. Sice jsme její vinou přetáhli večerku, ale zděšené výkřiky party malých děvčat, když na ně zpoza různých křoví bafali poschovávání členové skupin A a B stálo za tu námahu. Doufal jsem, že i přes prodlení budou mít všichni druhý den dost sil – a dopadlo to dobře.

V neděli se už naplno rozjela tréninková mašinerie. Pro každého svěřence šlo o dva tréninkové bloky zvící tří hodin – dvou v hale a jednou venku. Pro nás trenéry pak o osmihodinovou směnu v tělocvičně, kde jako stálice zůstával „garant“ soustředění Tomáš a s ním pak Zuzka, Romča a jako asistentky Kačka, Jana a Verča. venku pak na práci hráčů dohlížely střídavě Romča a zmíněná dívčí trojice.

Tradičně se osvědčilo všemohoucí zvolání „všichni ke mně“ a trest v podobě tmavomodré sloní kravaty, potěšilo mě, jak krásně fungovalo mé původní cvičení pro práci s raketou, jež se stává tímto základem unikátní prosecké „how-know“ a nadchla mě chuť naprosté většiny hráčů absolvovat sebetěžší kombinace s maximálním nasazením – a často i nadstandardním úsměvem a chutí. Nejlepší příklad můžu najít opět v Benátkách – nejposlednější ze všech náhradnic a nakonec naše zlatíčko Kačka Zuzáková si nechala v neděli ukázat salto raketou pravou rukou, z pravé do levé, levou a zpátky do pravé. Zakroutila hlavou, zkusila to, a raketa jí zazvonila o zem. Už o dva dny později ale se šibalským úsměvem zatahala trenéra za tričko a se slovy „Koukej,“ předvedla tuhle ďábelskou kombinaci zcela bezchybně…

Večer věnovaly holky a mládež, jež ještě nedosáhla patnácti let, deskovým hrám pod laskavým vedením Kačky, velkou oblibu si získala zejména hra Yes. První parta lidí už se ponořila do vířivky, kterou nám poskytlo CR Project badmintonové centrum, a ve 22:30, čas večerky, když pořádně rozbordelený balkon, kde většina z nás spala, ukryla tma, zavládlo kupodivu ticho. Ano, někteří přece jen šeptali a svítili mobily, ale letos lze osazenstvo pochválit: byli k sobě ohleduplní a když už nejmenovaná osoba na nejmenovaném gauči chrápala, pomohlo mlaskání anebo atak krabičkou od pleťového mléka.

Pondělí bylo jedním z nejnáročnějších dnů: skupiny A a B úpěly pod náporem vyběhávacích kombinací, trenérům pak pomalu ale jistě docházel hlas. Naštěstí se podařilo samospádem vyřešit problém s poněkud hubatou osobou z činžovního domu poblíž haly, která měla problém s tím, že mládež sportuje (ovšem problém s tím titulovat naše trenéry vulgárními výrazy před našimi desetiletými a svým dvou či tříletým dítětem neměla), získali jsme klíče od zahrady (díky paní ředitelce benáteckých školek s jejím vynikajícím grifem pro podepisování smluv) a večer jsme si také libovali v pizzerii nad chutným hovězím gulášem.

Jak jsme to mohli tušit!

Jak jsme mohli tušit, že chutná směs knedlíků, ostré omáčky a hovězího masa způsobí v našich řadách totální apokalypsu? Ale stalo se – někteří okupovali tři toalety už v noci, na většinu pak dolehly střevní problémy kolem šesté hodiny ranní. Standardní průběh zahrnoval křeče v břiše, bolestivé probuzení, zběsilý úprk po schodech a… frontu na záchod! Ano – průjem totiž měli všichni, a tak toalety praskaly ve švech a je s podivem, že nedošlo k žádné nehodě. To, že jen mimořádné úsilí hlavního trenéra, který cítil zodpovědnost za to, aby všichni odjížděli spokojeni, zabránil udělení zcela zaslouženého diplomu za „největšího sr**e“, může být dokladem, jaký měla neblahá příhoda s gulášem dopad na naše tréninky. Ano: během úterního dopoledne odbíhali hráči (Anička Vojtková po hrdinně odběhaných vějířích odběhla a asi hodinu zvracela, za zázrak považuji, že v úterý trénovala Terka Uhlířová – a konec konců, úprk směrem k šatnám museli nasadit i všichni trenéři…) jeden za druhým a benátečtí se nám trochu škodolibě smáli…

Úterní odpočinkové odpoledne se i přes nepřízeň počasí vydařilo. Na koupák nebylo v setrvalém dešti ani pomyšlení, a tak jsme vyrazili i přes protesty všech (zejména Karin, který vyrazila jako princezna Koloběžka oblečena-neoblečena) směrem k benáteckému zámku. Tam jsme nejprve prošli drahé a obyčejné muzeum hraček – a následně se nechali pohltit regionálním muzeem, v němž byla přichystána interaktivní expozice. Mladí v čele s „mlynářem“ Honzou Vorlíkem si mohli vyzkoušet celou řadu aktivit, a tak se navlékali do brnění, slušivých šatiček a převleků (Vašek jako Tycho de Brahe byl naprosto nepřekonatelný), skládali mapy, mleli mouku na kamenném mlýnu, troubili do keltského rohu, anebo měřili sextantem… a když Honza proběhl okolo znuděné skupiny A se slovy „asi se čeká na mě, že jo?“ tefil hřebíček na hlavičku: bylo ale ještě potřeba si vyrazit minci, vyrobit pečeť a vyzkoušet těch pět šest dalších interaktivních expozic, které doposud minul. Zkrátka muzejní typ.

Vydařenou relaxaci jsme zakončili na bowlingu, kde se vystřídali všichni až do sytosti – a mohla začít druhá polovina náročného programu. V něm jsme odlehčili skupinám A a B zábavnými deblovými tréninky, potěšili se skvělou hrou Honzů, Míši, Kuby a dalších, a pobavili některými výstřelky (například kontrast mezi usměvavou Denisou při driblinkových cvičeních a blbinkách s raketou – a svěšenými koutky při třech rozích). Mezi mladými potěšil Jonáš suverénním zvládnutím řezaného dropu, ale všichni měli své světlé chvilky, Terka G. proti loňsku překvapila pozitivním přístupem, Bára po upozornění zkrotila své krásné, ale překážející vlasy, zkrátka: jeden klad za druhým a jen málo záporů.

Mezi ně by lidé s vyvinutým smyslem pro poctivost mohli zařadit vítězství mafie v památné hře „městečko Palermo“ – osud hlubokým hlasem vyprávěný hlavním trenérem oblažil dětské osazenstvo množstvím brutálních vražd, v nichž figurovaly řeznické háky či betonové papuče, a nakonec nechal občany sténat pod nadvládou mafiánského „capo di Houšková“.

Středeční večer nám přinesl ještě jedno unikum: v tělocvičně se odehrál historicky nejbohatší kruhák. Posilovací trénink měl čtyřicet stanovišť, na každém přitom jiný cvik – nevím, zda existují nějaké oficiální statistiky, ale do doby, kdy mi je někdo otluče o hlavu, považuji náš kruhák za největší v historii. Kdo jste se zúčastnili a přežili, buďte pyšní!

Čtvrtek přinesl tvrdou práci na kurtech, zábavnou běžeckou hru, kde se skládala symptomatická básnička (Cristianovou družstvo si z ní přineslo pouhá tři slova, ale Kristýna G. důmyslnou špionáží odposlechla celou básničku, a tak si vysloužila svůj diplom) o guláši podivném a průjmu, co přestat nechce, a také Romčou odměření tříminutový interval, který měl ve skutečnosti 4 minuty a 40 sekund, takže hráči, co zrovna běhali, málem zemřeli… Večer jsme pak strávili v pizzerii tradičním předáváním diplomů za různé více či méně badmintonové dovednosti, hráči dostali darem čtyřicetikorunový účet, a tak se naprali čokoládami (Matěj ji zdolal i po dvanácti porcích rolády, a tak se stal jasným jedlíkem týdne) a mohli si naplno užít Verči diskotéky (kde vyplynuly nevšední taneční dovednosti Kačky Houškové).

Ve čtvrtek nás také definitivně opustila Jana, ale naopak návštěvou překvapila hlavní autorka krásných triček Anička. V pátek už jsme po vydařeném prodlouženém večeru jen jednou zatrénovali, dokázali, že je možné vecpat 16 hráčů na polovinu kurtu, aby posilovali, a pak si odpoledne zahráli spoustu zápasů na přání. Absolutním vítězem turnaje skupin C a D se stala Áďa Zuzáková, mezi céčkaři zvítězil Ticháček před Cristianem, druhá v déčku byla Kačka Z. Skupiny A a B nehrály o pořadí, ale pouze to, co si před odpolední fází „poručily“ a až na výjimky byli všichni spokojeni.

Pevně věřím, že i přes gulášový incident (čestně je třeba dodat, že díky p. Šelemberkovi jsme nakonec za nešťastný guláš neplatili – korektní přístup restaurace, kde jsme se stravovali) si většina účastníků benátecké soustředění užila: přes všechny obtíže jsme se přenesli, poctivě potrénovali a v rámci možností si týden ve středočeské badmintonové metropoli užili. Díky všem – a rádi se za rok vrátíme!